„Kdo ty chtít?“ zeptal se a slaďoučce roztáhnul koutky a vycenil na mě ty svoje nádherný běloučký dokonalý zoubky. Proboha, ten je sladkej.  Ale ne jako ta Charlottka. By mě docela zajímalo, jak líbá, s těma svejma plnýma úžasnýma červenýma rtama musí jako Bůh. Vůbec by nebylo špatný mít s takovýmhle úžasným sladkým klučinou mimčo… Proboha Lupinová, vzpamatuj se, básníš tady o klukovi, kterýho vůbec neznáš. Určitě je to ochlada s malim přítelem mezi nožičkama, v posteli absolutní barbar …aaa vůbec chtělo by to studenou sprchu… Je úplně úžasnej, sladkej a…

„Haló! Jsi  sus?“  zamával mi před obličejem tou svojí mužnou ručičkou, no teda spíš lopatou na stavby, ale úplně úžas… sakra Lupinová přestaň. Ale kdyby tak… Sakra klidni hormon Alice, proboha vždyť já nejsem žádná sexuální mašina, tak proč pořád myslím na takovýhle úchylárny?

„Luisi ty kanče, jsi tu s bídou dvě minuty a už máš obdivovatelky a nejen to, oni za tebou lezou až do pokoje. To se snad nepovedlo ani tady našemu Casanovovi, top snad…“ někdo přišel a já se odtrhla od těch úžasných… ALICE, doprčic přestaň. Ten dotyčný dokonale vykulil oči, když mě uviděl, sice nevím proč, ale asi mě nečekal.

„Alice? S čím jsme si zasloužili tvojí návštěvu, zlatíčko?“

Na tváři toho úžasnýho klučinu se mihlo zklamání, alespoň si myslím, že se tam mihlo, no dobře asi si to jenom namlouvám, ale je sladkej. Ale asi je to, že jsem si to myslela počáteční stádium nemoci z růžové.

„To se ani nemůžu přijít podívat za svým bráškou?“ to bráškou jsem asi moc zdůraznila, na to že ten Francouz je tam jediný, kdo to ještě neví. Sakra Alice začni se chovat aspoň košilinku normálně.

„Co potřebuješ? Je ve sprše, takže by tvou návštěvu asi moc neuvítal.“

„Že by útočiště?“

„CO?“

„Útočiště, zázemí, úkryt. První pomoc, atomák. Nevím jak jinak to nazvat. U nás v pokoji se zabydluje přelud v růžové s na 99% vymytým mozkem a já tak ňák zjišťuju, že mám na růžovou alergii.

„Ale jdi. Koukni se na tričko.“

Sklopila jsem zrak a se zděšením jsem zjistila, že na sobě mám moje nejneoblíbenější tričko s medvídkem a co víc 100% růžoví, ááááá proč zrovna já, proč já.

„Můžu tady zůstat?“ udělala jsem na ně smutný oči.

„Ne“ vyžvýknul se Sirius, který si hověl roztažený na dvou postelích, ze kterých minimálně jedna nebyla jeho.

„Prosím, prosím.“

„Ne!“

„Ale…“

„Más svůj vlastní pokoj.“ Zvedl se ten hrůznej nevychovanej panák z postele a vyhodil mě za dveře, normálně mě chytil v podpaží a odvedl mě, no spíš odtáhl za dveře, který se s rachotem zabouchly. Asi je ňák zabezpečil, protože vůbec nereagovali na bouchání. 

„Jak se ti líbila?“

„Bachelette, ale moc to tam to. Elle a les cheveux foncés. Já mám rád tu no čer… zelen… červenou to je ono.“

„Hele ruce pryč, je to moje sestra.“

„Klídek.“

Sakra, sakra, sakra, já se mu nelíbím, to se mi vůbec nelíbí. S tímhle mi může pomoct jenom Lili jen doufám, že, už tam nebude přelud v růžovém ááááá pomoc. Utíkala jsem na pokoj, seč jsem mohla, vlítla do něj rychlostí blesku vynásobeným rychlostí světla ve vakuu a vyvalila na Lili, která si spokojeně četla na posteli nějakou bichli.

„potřebujupomoctnabarvithlavunačerveno?“

„Mluv, prosím trochu ryclejc nějak nestíhám tvoje myšlenkový pochody.“

„Potřebuju nabarvit vlasy na červeno.“ Řekla jsem tedy o poznání pomalejc.

„Dobře, a kdy zítra?“

„Co tě nemá, co nejdřív. Před půl hodinou už bylo pozdě.“

„NO dobře mám tu jednu barvu z doby kdy, no prostě dlouho, ale asi už bude mírně prošlá.“

„Myslíš, že to vadí? Není to jídlo, takže se na tom nemá co zkazit.“

„No dobře, sundej si to triko a vykouzli si nějakej hard, ať se neumatláš.

„Jasně jasně jen dělej.“

*Po hodině a půl sténání, trpělivého čekání, popohánění hodinových ručiček*

„Pojď, jdem to smejt.“

„No hurá.“

„Tohle se ti nebude líbit.“

„Proč?“ koukla jsem se do zrcadla a …

„Lili, já tě zabiju!!!!!“